Václav Havel dostal Mnichovskou dohodu ke druhým narozeninám.
Teď, po Havlově životě, zůstává na modrém ubruse tucet žlutých hvězdiček, čtyřicet let staré fotky květinových dětí a litanie německé kancléřky nad tím, že židovské domy v Judsku a Samaří brání míru. Stůl někdo kdysi podložil Septuagintou, pak ale uznal svůj omyl a odnesl ji do sběru. Od té doby se všechno povážlivě vrklá, ale nikdo zatím nepřišel s novou podložkou, a tak se skoro všichni tváří, že to přehlédli. A jednají, jako by toho vůbec nebylo.
Mluví se o tom občas šeptem jako o mnichovském přízraku, ale ve skutečnosti jde o něco mnohem hlubšího – o morální propast, která zeje v centru evropského politického a ekonomického života. Havel chtěl ještě tenhle fenomén zmapovat, ale nestihl to. Mnichovský přízrak se tak ve své amorfní neuchopené podobě vznáší nad Evropou, ale přeci jen (Haleluja) není v takové kondici jako kdysi.
Sarkozy není Daladier, je mnohem hloupější a chlastá. Ani Cameron není Chamberlain, ale jen obyčejný populista. Dnešní německou kancléřku Angelu Merkelovou také již příliš nenaplňuje velkoněmecký duch, který byl tak příznačný pro Mnichovskou konferenci. Když mluví o tom, kde by Židé neměli bydlet, zní to poněkud starogermánsky, ale už tomu chybí ona dávná důraznost, s níž to bylo démonicky přednášeno před pětasedmdesáti lety.
A tak mnichovanství evropských mocností přebije hravě Mahmúd Abbás. Zatímco velmoci žvaní o virtuálním míru s hlavou v oblacích a papírovýma nohama, Abbás se objímá s usvědčenými teroristy a taky s jednou docela hezkou teroristkou*).
Ti teroristé získali svobodu zcela legálně za uneseného izraelského vojáka Gilada Šalita. Abbásovy styky s nimi vyznívají tak přirozeně, že nikoho ani nenapadne ho za ně kritizovat, či se o tom jen zmínit v Radě bezpečnosti OSN. Bylo by to nepařičné.
Británie, Francie a Německo se teď bude bavit tím, jak Židé „ilegálně“ bydlí.