Reklama
 
Blog | Tomáš Kolský

Jak se to má s vodou v Izraeli a terorismem v palestinské samosprávě?

Týden.cz přišel s neuvěřitelně ukecaným článkem o vodě v Izraeli a předsedovi Evropského parlamentu. Článek velmi dobře vystihuje chyby v chápání dějů na Blízkém východě.

„Šéf Evropského parlamentu Martin Schulz vyvolal pobouření v izraelském parlamentu svými výroky o špatných podmínkách, v nichž podle něj žijí Palestinci,“ začíná článek. Při vší úctě k novinářům, o tom se v projevu mluvilo jen všeobecně a také to nebyl důvod rozhořčení. Na podmínky života Palestinců má zásadní vliv palestinská samospráva, a tu si naprostá většina evropských politiků do úst nebere prakticky nikdy. Tak proč by ji měl kritizovat Martin Schulz? Je pochopitelné, že se ani při této příležitosti nepustil do kritiky palestinské samosprávy. Musel by se totiž zabývat nepříjemnou úlohou, kterou v životě Palestinců i Izraelců hraje právě Evropská unie. Ale to si necháme až na konec.

Podle Týdne Schulz prohlásil, že na každých 70 litrů vody, které má k dispozici Izraelec, připadá na Palestince pouze 17 litrů. To je ovšem polopravda. V projevu se toto tvrzení opravdu vyskytlo, bylo ovšem vsazeno do úst neznámému mladému Palestinci ve formě jakési řečnické otázky. Šlo o manipulativní řečnickou figuru, která by se nehodila do vyznění článku, a tak se tam pochopitelně neobjevila.

Konkrétně o vodě pak Týden píše: „Podle údajů izraelské vodohospodářské správy měl v roce 2009 každý občan západního břehu Jordánu k dispozici 127 tisíc litrů vody, v Izraeli pak každý 154 tisíc litrů.“

Reklama

Když promineme chybu v psaní místního názvu Západní břeh, je třeba říci, že to zase není úplně pravda. Izraelská vodohospodářská správa vůbec neví, kolik měl každý občan Západního břehu k dispozici vody. Jsou k dispozici jen průměrná čísla. Lidé spotřebovávají vodu nerovnoměrně. Konkrétně u nás doma spotřebováváme přibližně 35 tisíc litrů na osobu a rok, ale naši sousedi mají spotřebu nepoměrně vyšší. Každý platí, co spotřebuje. Problémem samozřejmě jsou krádeže vody, a ty jsou nepoměrně častější na územích palestinské samosprávy.

Území palestinské samosprávy je vyhlášené nerovnostmi ve společnosti, dokud tam Google nezrušil fotografie, šlo si to velmi jednoduše ověřit. Jsou místa v palestinské samosprávě, která mají vlastní bazén, zatímco jinde jsou rádi za sprchový kout. Navíc mnoho tisíc obyvatel území palestinské samosprávy pracuje v izraelských městech či osadách, kde přes den také pochopitelně spotřebovávají vodu. Vodu nespotřebovávají jen Izraelci, ale také turisté a lidé, kteří jsou v Izraeli pracovně. Týden.cz má ale v tom všem jasno a píše: „Z údajů tohoto úřadu vyplývá, že Izraelci mohou používat o 20 procent více vody než Palestinci.“

 

Dramatický závěr článku se věnuje izraelskému ministru obchodu Naftali Bennettovi:

 

„To jsou lži a absurdity. Všichni ministři byli uvedeni do rozpaků,“ komentoval Bennett Schulzův projev. Bennett chce, aby Schulze o omluvu požádal i Netanjahu. „Naše národní čest, to není čest moje nebo ministrů. To je čest všech Izraelců. Nehodlám sedět v Knesetu a poslouchat Evropana, zejména ne Němce, jak říká takové věci.

Dokážeme přijmout kritiku, ale ne lži,“ řekl Bennett. Když viděl, že nikdo neprotestuje, nařídil poslancům své strany odejít ze sálu.

 

Především Naftali Bennett mohl reagovat na Schulzův projev až po jeho skončení. Mezi poslanci své strany zůstal v sále během projevu relativně nejdéle. Poslanci strany Židovský domov jsou osobnosti, prakticky všichni již vykonávali exekutivní funkce, mají vlastní názor a je nesmysl, že by odcházejí ze sálu na Bennettův pokyn.

 

Bennettova bezprostřední reakce v Knesetu zněla:

 

Před několika minutami jsem tu s vámi seděl a naslouchal jsem projevu předsedy Evropského parlamentu Martina Schulze. Předpokládal jsem, že uslyším přátelská slova a také jsem je slyšel. Slyšel jsem mnoho přátelských slov, slyšel jsem empatii, slyšel jsem lítost nad šoa. Předpokládal jsem, že uslyším kritiku. Předpokládal jsem, že uslyším, jak podporuje založení Palestinského státu, že odporuje izraelské politice, a to je v pořádku, protože od přátel je možné slyšet kritiku. Předpokládal jsem, že uslyším, jak podporuje mír, tak jako my samozřejmě podporujeme skutečný mír. A najednou stojí tady, kde teď stojím já, a vytasí se s údajem, který mu řekli v Ramalláhu, že Palestincům dávají 17 litrů na den, zatímco Izraelcům 70. Stojí tu v srdci izraelské demokracie předseda Evropského parlamentu a v němčině lživě obviňuje Izrael, že zadržujeme Palestincům vodu. Nemám právo prominout útok na pravdu. Nemám právo prominout útok na národní čest státu Izrael. Jsme tu, protože jsme byli zvoleni veřejností a veřejnost zastupujeme, a když na nás plivou, když tu stojí a říkají lži, nikdy nebudu mlčet. Teď si poslechněme pravdu, skutečné údaje. Podle zprávy národního ústavu pro vodu Mekorot v roce 2006 městská soukromá spotřeba vody byla 60 kubických metrů za rok, což je 60 tisíc litrů na osobu a rok v palestinské samosprávě, vydělte to 365 a dostanete 165 litrů a ne 17 litrů. A proto to, co zde řekl, je lež. Očekávám také od vás, osobností levice, že se nepřidáte k nepřátelům Izraele, ale podíváte se pravdě do očí. Zvykli jsme si, že svět opakuje tvrzení o palestinském utrpení a my mlčíme. Já tu slibuji, že nikdy nebudu mlčet, budu opakovat pravdu znovu a znovu a znovu, až bude vyslechnuta. A pravda zvítězí. A já také jezdím do zahraničí a říkám ji anglicky, a říkám ji i hebrejsky. A když člen Knesetu Ahmed Tibi lže tady v izraelském Knesetu, také nebudu mlčet. Předseda Evropského parlamentu tu citoval Edmunda Burkeho. A co řekl Edmunt Burke? K vítězství zla postačí, když dobří lidé neudělají nic. My nebudeme mlčet. Svět ctí státy, které mají národní čest. My máme národní čest, nedovolíme, aby se říkaly lži. Odsud nyní žádám předsedu Evropského parlamentu, aby se vzdal svých lživých slov. Děkuji vám.“

 

Jestli něco ukázal projev předsedy Evropského parlamentu, pak je to opravdu nebetyčná neschopnost diplomatů Evropské unie, kteří zkrátka nejsou schopni zajistit úplně základní fakta. Z rozpočtu EU tečou milióny do kapes odsouzených teroristů, a přes všechny deklarace dobré vůle s tím nikdo z politiků na úrovni EU nic nedělá. Naopak, politici ani občané EU se nemají jak oficiálně dozvědět, co se s jejich penězi děje, protože to zkrátka nikdo nezjišťuje. EU o osudu těchto peněz neposkytuje žádné informace a hájí se právním stanoviskem, že tyto informace poskytovat nemusí.

 

Také kvůli penězům z Evropské unie se na území palestinské samosprávy stal terorismus vůbec nejvýnosnější činností. Odsouzení teroristé v izraelských věznicích mají z evropských peněz garantovaný plat často přes deset tisíc šekelů (šedesát tisíc korun) měsíčně. Člověk, který tam má dluhy, může svoji situaci řešit teroristickým útokem, protože právě to mu zajistí přístup k evropským penězům. Přinejmenším jeden z odsouzených teroristů, Husní Nadžár, nedávno vypověděl, že po prvním odsouzení za terorismus dostal jen 45 tisíc šekelů (270 tisíc korun), spočítal si, že druhé odsouzení mu vynese 135 tisíc šekelů (810 tisíc korun), čímž by zaplatil své dluhy.

 

Je namístě požádat Evropskou unii, aby místo odsuzování židovského bydlení a šíření nepravdivých údajů o životě Palestinců, přestala ze svého rozpočtu podporovat teroristy a konečně se zamyslela nad svojí úlohou na Blízkém východě. Týden.cz by zase mohl udělat něco proto, aby jeho články nepřipomínaly rádio Jerevan.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama