Reklama
 
Blog | Tomáš Kolský

Je žonglování se životem lidským právem?

Představte si, že byste ušetřili na kameru a našli zemědělce, který bude točit demonstrace. Přesně takový je námět filmu Pět rozbitých kamer. Náš filmující zemědělec se jmenuje Imád Burnat a jeho dílo můžete vidět na festivalu Jeden svět.

Původní záměr byl napsat na tento film recenzi. To by jistě šlo udělat v případě, kdyby film dával sám o sobě nějaký rozumný smysl, uváděl situace v kontextu, v němž se opravdu udály, kdyby alespoň ta nemnohá v něm uvedená fakta byla pravdivá a nebyla v rozporu s mnoha palestinskými i izraelskými zdroji. Místo toho je film tvořen v podstatě jen pásmem filmových záběrů se subjektivním komentářem autora, který často podléhá prvnímu dojmu a nekonfrontuje svá tvrzení s ostatními zdroji (ani s těmi, které bezprostředně využil).

 

K filmu lze nanejvýš přidat kontext, který mu zřetelně téměř všude chybí. Ani se příliš nemusíte bát prozrazení zápletky – film je téměř ve všech svých podstatných rysech nastíněn již v traileru.

Reklama

 

 

 

Na sklonku Druhé intifády – války, do níž nahnal palestinské Araby Jásir Arafát, se Izrael rozhodl konečně něco udělat pro záchranu životů svých občanů a začal stavět bariéru, která měla fyzicky zabránit průniku teroristů do izraelských měst. Tento cíl také velmi účinně plní až do dnešního dne. Vůbec by nepřipadalo v úvahu tu bariéru stavět, kdyby nedošlo ke Druhé intifádě.

 

 

Městečko Bil’in, v němž náš filmující zemědělec žije, bezprostředně sousedí s touto bezpečnostní bariérou. Pro jednoduchost předpokládejme, že náš zemědělec o Druhé intifádě skutečně nic moc neví. Neví o tom, že jeho soukmenovci vyhazují do povětří izraelské autobusy a kavárny. Nechápe, proč se Izraelci rozhodli postavit mu vedle jeho městečka bariéru, která bude stát pro něj a pro mnohé sousedy mezi nimi a jejich poli. Pokud o tom ale náš vesničan neví, páni porotci na filmových festivalech by tento kontext přeci jenom znát měli a ve filmu by jim měl přeci jen trochu chybět.

 

 

Náš zemědělec se o politiku nezajímá, není výrazným stoupencem žádných konkrétních řešení, nechápe a ani se moc nesnaží chápat, co se kolem něj děje. Myslí si, že půda zabraná pro bezpečnostní bariéru byla zabrána především pro židovskou osadu. Jako zemědělec si to určitě myslet může. Skutečnost je ovšem taková, že na rozdíl od jiných míst, na toto místo – Modiin Ilit – dosud žádná soukromá osoba nevznáší žádný reálný nárok. Izraelská levicová organizace Betselem tvrdí, že půda, na níž Modiin Ilit stojí, má soukromé vlastníky. Izraelským levicovým organizacím (včetně Betselem) se je ovšem doposud nepodařilo nalézt.

 

Stalo se již klasickým prohřeškem dokumentů tohoto žánru, že stav věcí pouze nastiňují, ale nezjišťují. Skutečností je, že k dnešnímu dni půdu Modiin Ilit nelze považovat za majetek žádného konkrétního Palestince. Nikdo nepředvedl důkazy, že by mu tato půda patřila. Podle doložených historických pramenů se jedná o starověké židovské sídliště Kiriat Sefer.

 

Náš zemědělec a shodně s ním i anotace k filmu tvrdí, že protesty, které v Bil’in a okolí probíhají, byly pokojné. Toto tvrzení je zjevně nepravdivé. Protestující často vrhali kameny, kovové předměty, ničili bezpečnostní bariéru kleštěmi. Demonstrace tedy ve své většině rozhodně nelze označit za nenásilné.

 

 

Film má místy až divadelní rysy. Na záběrech z rodinné oslavy je jméno oslavence na dortu vyvedeno anglicky, aby si to diváci mohli v klidu přečíst. Jindy zas film přináší záznam událostí bezprostředně po zranění autorova přítele. Normální by bylo v takové situaci raněnému pomoci, ale tady je kamera důležitější. Z dokumentu se přitom nedozvíme, jak ke zranění přítele došlo. V dokumentu je přítel označován přezdívkou Fil, což znamená arabsky slon. Fil – občanským jménem Bássim Abu Rahma byl zasažen do hrudi nádrží se slzným plynem při demonstraci přímo u onoho dokumentovaného plotu. Celý případ velmi podrobně zdokumentovala organizace Betselem. Bratr Fila, Dába byl zatčen a úmyslně zasažen do nohy gumovým projektilem, případ byl opět velmi pečlivě zdokumentován (nikoli ovšem v tomto dokumentu), voják i velící důstojník byli odsouzeni do vězení. V dokumentu našeho filmujícího zemědělce se to ovšem podává jako střelba ostrými náboji. Ta se ale na rozhánění demonstrací nepoužívá a je doloženo, že nebyla použita ani v tomto případě.

Nejotřesnější je ve filmu ovšem pohled na Židy. Nejde jen o hesla na demonstracích: „Od Bil’in k Beirútu.“ Ty konec konců člověk slýchává v palestinském diskursu běžně. Představa, že Izrael je něco špatného se promítá i do niterně osobního pohledu autora.

Autor při obdělávání svého pole na západní straně bariéry používal motorové vozidlo a z nejasných důvodů naboural do bezpečnostní bariéry. Při nehodě si způsobil těžká zranění. Sám přiznává, že sjel z cesty a bez kolize s bariérou by bylo mohlo dojít k ještě horší nehodě. Autor byl odvezen do izraelské nemocnice a tam mu izraelští doktoři za peníze daňových poplatníků zachránili život. Stěžuje si na to, že má v Izraeli dluhy za léčení. Nikdo ovšem reálně neočekává, že za své léčení autor zaplatí. Autor přiznává, že v palestinské nemocnici by zřejmě nepřežil. Vděčnost ovšem nelze očekávat, podle jeho slov jde jen „o kapku v moři násilí“.

Také levicoví Izraelci, kterým se povedlo právními kroky přesunout bariéru dále od města Bil’in, jsou v dokumentu pojímáni v podstatě jako jakýsi nástroj.

Znak Fatáhu běžně se vyskytující na demonstracích v Bil’in – zbraně, na pozadí mapa Izraele v barvě islámu

Palestinské a izraelské levicové dokumentární filmy často vynechávají kontext s omluvou, že jej přece každý zná. Jakmile se ale dokument vydá na cestu po světě, absence kontextu deformuje jeho celkové vyznění. Zatímco v Zemi izraelské by film vyzníval přinejmenším černobíle, ve světě se stane dojem z filmu naprosto odtrženým od reality. Tím spíše, že často nejsou uvedena místa, kde se nafilmované události staly. V dokumentu není o moc více, než syrový materiál tak, jak byl natočen. Často není jasné, kdo, kdy a kde záběry natočil. Je zřejmé, že mnohé záběry nenatočil náš filmující zemědělec. Leccos se samozřejmě lze dočíst v titulcích na konci filmu, kde autor děkuje organizaci Betselem a Anarchistům proti zdi, ale to na srozumitelnosti moc nepřidá.

 

Po svém úrazu a částečném vyléčení se autor vrací domů a zde se konečně, na jeho osobním případu, setkáme s jakýmsi kontextem. Autor nám oznámí, že nemá nárok na podporu od Palestinské autonomie, protože z jejího hlediska nesouvisí nehoda s odporem (tím se samozřejmě rozumí odpor proti Izraeli). Touto větou se film dotýká skutečného jádra problému: Palestinská státnost má jedinou funkci, a tou je boj proti Izraeli. Boj proti Izraeli si zaslouží financování (z Evropských peněz). Zraněný zemědělec si podporu nezaslouží, i přestože filmuje protiizraelskou agitku: „Pokud nemáte image odporu [proti Izraeli], zůstanete bez pomoci.“ Dokument přiznává, že autorův boj proti Izraeli je samotnými Palestinci hodnocen jako nedostatečný.

 

Co říci k filmu závěrem? Má jednoho kladného hrdinu – ženu filmujícího zemědělce: Zatímco pan manžel běhá po násilných demonstracích a bez nějakého jasného cíle či smyslu, ba dokonce bez pochopení kontextu, zcela zbytečně riskuje svůj život, ona se stará o rodinu, trpělivě snáší stěhování, celkem viditelný nedostatek prostředků a nakonec i zhoršující se zdravotní stav svého manžela. Anotace filmu vidí i její občasné stesky jako něco nevhodného, a tím byť nechtěně velmi dobře dokumentuje prazvláštní symbiózu boje proti Izraeli se značnou částí současného hnutí na podporu lidských práv.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama