Od počátku svého kralování Barack Obama překvapoval ne vždy zcela promyšlenou, nicméně zjevnou snahou předvádět své vychování na kulturně vzdálených hřištích. Při projevu v Káhiře pozdravil muslimy jako muslim, v Saudské Arábii se poklonil králi, íránského prezidenta nechal třikrát odmítnout byť i jen krátkou osobní schůzku a ani to nijak nekomentoval.
Naproti tomu americké ministerstvo zahraničních věcí nejde pro invektivy daleko, ovšem výhradně tam, kde si je jisto stabilním spojenectvím. Skoro by se dalo říci, že spojence USA v poslední době lze poznat právě podle invektiv, které vůči nim američtí diplomaté a politici směřují. Čím peprnější jsou invektivy ministerstva zahraničních věcí, tím pevněji je odhadováno spojenectví se zemí, jíž jsou invektivy směřovány.
Dosud snad nejpeprnější invektivu přednesl přímo ministr zahraničních věcí John Kerry na adresu Izraele na páteční schůzce předních amerických, evropských, ruských a japonských delegátů. Doslova prohlásil: „Dvoustátní řešení bude jednoznačně potvrzeno jako jediná reálná možnost, protože sjednocený stát se promění buď ve stát apartheidu s občany druhé kategorie, nebo se stane státem, který zničí schopnost Izraele být židovským státem.“
“A two-state solution will be clearly underscored as the only real alternative. Because a unitary state winds up either being an apartheid state with second-class citizens—or it ends up being a state that destroys the capacity of Israel to be a Jewish state.”
(John Kerry podle The Daily Beast)
Na první pohled je zarážející Kerryho osobní nasazení, s nímž dokáže proměnit spornou demografickou studii v nadávku. Izrael má být podle Kerryho morálně posuzován na roky či desetiletí dopředu, zatímco ho ani nenapadne, že by pod stejným metrem poměřil současný režim palestinské samosprávy, jehož právní systém má zcela oficiálně zakotven trest smrti pro kohokoli, kdo by prodal nemovitost do židovských rukou. Nechme to ale stranou, protože Židé holt vždy byli, jsou a budou měřeni vyššími morálními standardy než všichni ostatní.
Kerryho chápání situace je mimo jiné příšerně zastaralé. Navzdory dohodám z Oslo vyrostla v Judsku a Samaří obchodní centra v nichž nakupují Židé i Arabové. Arabské městečko Hizmi září do noci červenými neóny v hebrejštině. O kousek dál v Šear Binjamin založil Rami Levy supermarket, který berou zákazníci útokem před židovskými i muslimskými svátky aniž by se to doneslo ctěnému ministerskému uchu našeho hlavního hrdiny.
Dvoustátní řešení nejenže není jediné možné, při pohledu zblízka dokonce působí dost nemožně. Představa pohraničníků mezi Hizmi a Šear Binjamin je docela dost nepraktická. Také prostředky vybrané na daních lze využít jinak než na stipendia pro vrahy. A vůbec mi přijde, že vrazi by měli radši zůstat ve vězení. A taky bych si přál, aby místo amerického ministra zahraničí zastával člověk, který takové triviality chápe nebo mu je jde aspoň vysvětlit.