Reklama
 
Blog | Tomáš Kolský

Má první koučovací zkušenost

 

Bylo to na geriatrickém oddělení v Bohnicích a byl to naprosto zoufalý krok, ale vyšel nade všechna očekávání.

 

Popravdě řečeno jsem vůbec nevěděl, proč jdu na geriatrické oddělení Psychiatrické léčebny Bohnice. Byl tam v danou chvíli už deset dní umístěn jeden stařeček, se kterým jsem se znal ze synagogy. Prožil počátek dospělosti v koncentrácích, a právě jimi poměřoval celý svůj život. Na každé bezpráví musel reagovat okamžitě a dostatečně důrazně. Nebyl proto na psychiatrii poprvé.

Když jsem přišel, ukazoval mi mříže v oknech, a rozplakal se. Vyprávěl mi, jak se sem dostal. Pohádal se v domově důchodců se spolubydlícím, a když se přivolaný personál spolubydlícího zastal, stařeček řekl, že asi skočí z okna. Lékařka domova seniorů to vyhodnotila jako suicidální tendence, řekla stařečkovi, že pojede na ušní, a dala ho dovézt do Bohnic. Pikantní na celé věci bylo, že stařeček si s sebou přivezl i značný obnos peněz, protože by ho na ušním mohl potřebovat. Teď hrozil pěstmi a nadával přitom personálu domova seniorů.

„Všechno mi to tady ukradli, i tfilin mi vzali,“ bědoval s nespornou koncentráčnickou logikou a plakal.

Reklama

„Já se jich na to zeptám,“ řekl jsem. Dneska bych to už nedělal. Místo toho bych mu navrhl, aby se zeptal sám. Peníze byly pochopitelně v sejfu, tfilin naštěstí ne, protože nikdo na příjmu nevěděl, co to je a kolik to stojí, jenom chápali, že by se na tom někdo mohl oběsit.

Za chvilku jsem se k němu vrátil: „Dohodl jsem, že si můžete vzít tfilin,“ a pobaveně jsem dodal: „Zaručil jsem se, že vás budu hlídat, když je budete mít u sebe, abyste se na nich neoběsil.“ Stařeček se trochu cynicky pousmál: „Tfilin teď? Dyť už je skoro večer!“

„Slunce ještě nezapadlo, když jste si je nevzal ráno, můžete si je vzít teď.“

V té době moc nejedl, do jídelny ho brali na vozíku a on své jídlo dával ostatním.

Odvezli ho někam do ústraní a on tam bleskurychle a zpaměti odříkal celou raní modlitbu. Ošetřující lékařka se na to přišla na chvilku podívat, vypadala poněkud překvapeně a trochu pobaveně, ale možná i trochu dopáleně. Ne vůči mně. Byla to kolegiální dopálenost.

Další den si již stařeček dohodl raní modlitbu sám a dokonce postupně začínal jíst: „Jsou lidi, který řikaj, že je pro ně těžký se postit na Jom kippur, pro mě ale ani deset dní nic nejni.“

Zbývala maličkost, zařídit, aby ho domov důchodců vzal zpátky, přesvědčování psychiatrům trvalo tři dni, ale lékařka domova důchodců nakonec byla ochotná ho vzít zpět. Tím ale celá věc neskončila.

 

Stařeček mi nechal na recepci Židovské obce honorář, na který jsem si nemohl stěžovat.

 

Asi měsíc na to po mně chtěl, abych s ním jel do Izraele, to ale v tu chvíli nepřipadalo v úvahu, a tak místo mě s ním jela jedna členka obce o necelých třicet let mladší než on.

 

Tím to ale také neskončilo. Oba penzisté spolu začali trávit více a více času, až si dohodli společnou svatbu na jeruzalémské ješivě Machon Meir. Stařeček se z domova důchodců odstěhoval.

 

„Teď už ho nikdo jen tak na psychiatrii neodveze,“ řekl jsem si tenkrát s ulehčením. A myslel jsem, že tím je pro mě celá záležitost uzavřená.

 

Jenže nebyla. Dneska můžu říct, že právě tam někde jsem si toho začal všímat.

Člověk sám pro sebe může udělat spoustu věcí.

Začal tím vodopád událostí, díky nimž jsem se pustil do koučování zcela vědomě.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama