Reklama
 
Blog | Tomáš Kolský

Náboženský pud

Když pes potká svého člověka, ohromně se raduje, uctívá ho, skáče po něm a všemožně se snaží přivolat na sebe pozornost, jako by jeho člověk byl i jeho bohem. Lidem je samozřejmě velice příjemné, že jsou svými miláčky takto uctíváni. Teda pokud to moc nepřehánějí. Tak třeba slintání a pokládání tlapek na světlé oblečení snese málokdo. Ještě větší bžunda ale je, když se takhle začnou chovat lidi.

Nejčastěji asi lidé uctívají jiné lidi, povětšinou lidi mrtvé. Sem tam je někdo uctíván už za života. Kim Čong Il je nejspíš ve své zemi živým bohem. Často se stává, že pak tito mrtví lidé zastávají svaté názory. Nedávno se mi dostal do ruky reklamní leták, kde jistý mrtvý rabín doporučoval nějaké zboží. Tak jen doufám, že ho i kupuje. 


Párkrát jsem již četl, že takoví mrtví lidé něco podepsali. A občas slyším, že kdyby ten a ten byl naživu, řekl by to a to. Někdy to bývá i poměrně legitimní. Tak třeba Milton Friedman zastával nějaké názory a v tomto smyslu se na něj lze odvolávat. To, že Milton Friedman je náhodou také mrtvý, jeho názory nijak nepodpodtrhuje. Vůbec to s nimi nesouvisí. Ale vemte si třeba Saddáma. Zavraždil spostu lidí. A kvůli dvěma nahrávkám z něj teď je mučedník a může to v budoucnu dotáhnout i na světce. Jeho hrob bude nejspíš poutním místem. A nebo třeba Kafka. Když mu odhalovali pomník na Starém městě, jeden z řečníků se vyjádřil v tom smyslu, že by z toho měl Kafka radost. To určitě! Právě na tohle určitě čekal!


Dle mého názoru mrtví nemají příliš možností se bránit, pokud jim náhodou někdo podsouvá názory, které v životě nezastávali, či je ani neznali. Rozhodně nemohou podat žalobu na ochranu osobnosti. Přitom některým mrtvým lidem přisuzují živí lidé nadpřirozené schopnosti. Chodí například na jejich hroby a mají různé požadavky dost partikulárního charakteru. Často chtějí například peníze, zdraví, potomky a podobné záležitosti. A vůbec je nezajímá, jak jim to má ten mrtvý člověk obstarat.

Reklama

 


Představte si to. Člověk žije svuj život, snaží se, aby měl smysl, prožije ho, třeba i docela obstojně, možná i dobře. A nakonec umře. Má pohřeb a pak i chvíli klidu. No, a pak přijdou nějací vyžírkové a chtějí po něm, aby řešil jejich problémy. A nejen to. Dokonce chtějí po jiných lidech, aby toho chudáka, co už dávno umřel, uctívali taky. Kdyby mně tohle někdo udělal, nevim, co bych na to asi řekl. Asi bych s nim vůbec přestal mluvit. Prorok Mojžíš například, aby se takovým otrapům vyhnul hned zkraje, má hrob na místě, které dneska nikdo z lidí nezná.


Samozřejmě uctívat lze kde co. Lidi mají takový náboženský pud, ne nepodobný tomu, který mají psi. Když se někdo vůči náboženství vymezuje, bývá to často právě proto, že si je vědom nástrah náboženského pudu. Z tohoto náboženského pudu totiž lidé občas blouzní. Pro uctívání některých (živých i mrtvých) lidí byli svého času jistí živí lidé ochotní trápit a zabíjet velmi ošklivým způsobem jiné živé lidi. Možná tahle praktikalita způsobuje jistý odstup od náboženství.


Když si teď po sobě tohle čtu, říkám si, jestli to vůbec mělo smysl psát. Pro spoustu lidí tu není nic, nového, odmalička mají s uctíváním problém. Ty ostatní to asi jenom naštve. Ale co, třeba to mnohem lépe vysvětlí Joanne Kathleen Rowlingová ve své nové knize. Jak se asi bude česky jmenovat? Harry Potter a smrtonosní svatí? Smrtící duchové? Mrtvolní světci? Radši se nechám přakvapit.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama