Reklama
 
Blog | Tomáš Kolský

Taková cudná zrada

Bílý dům netuší, čeho všeho se vzdává při současném jednání s íránským režimem. Nejde jen o lidská práva. Jde o rezignaci na morální étos Spojených států amerických, a tento krok se popisuje jako cudný či skromný.

Podle „ujištění“ amerického ministra zahraničních věcí Johna Kerryho nebude právo na obohacování uranu součástí nynější ani příští dohody Spojených států s Íránem. Dohoda se tedy zabývá íránským vojenským programem pouze okrajově, neboť klíčové téma technologie obohacování uranu je z ní vyňato, aby vůbec mohla existovat.

Existuje tu určitý vzorec chování typický pro značnou část jednání současného Bílého domu: Dohoda za každou cenu. Máme tu diplomatická jednání o iluzorním míru na Blízkém východě za cenu pokračujícího násilí, za cenu propouštění rasových vrahů a za cenu protižidovských opatření na stavbu a prodej nemovitostí včetně deklarovaného trestu smrti pro Araba, který by si dovolil prodat dům Židovi. V mezinárodní aréně se tomu říká „mírový proces“. V poněkud větším měřítku máme další „mírový proces“ s íránským režimem, při němž Spojené státy nenabízejí nic menšího než „skromnou“ mezinárodní finanční a materiální asistenci při výrobě íránských jaderných zbraní.

Židé se ovšem s doktrínou Dohoda za každou cenu nemohou nijak masově identifikovat, neboť to byl právě tento druh myšlení, který nás dovedl k masovému vyvražďování ve dvacátém století a který je v trvalém přímém rozporu s heslem „Už nikdy jako ovce.“

Reklama

Čtenáři se mě zase budou ptát, co to má s nimi společného. Respekt často a přesvědčivě píše o vlivu Ruska na Českou republiku, dělá to ovšem z pozice českého rybníčku: „Jak za to mohou Češi a jejich politici?“ Kritika směřuje na prezidenta, současného a bývalého premiéra. To je samozřejmě v pořádku, protože kritika bývá věcná. Trochu se přitom ale zapomíná, že technologie změnily svět. Dneska už není nutné poslat tisíce tanků. Moderní technologie dokáží okupovat zemi, aniž by v ní musel být jediný uniformovaný voják. Česká republika je malý hráč, spoléhá se na NATO a na naše americké spojence. Jenže spojenci jsou dlouhodobě kritizováni za užívání oněch technologií, které změnily svět. Nikdo se přitom neptá, zda tuto kritiku neumožnila právě demokracie a svoboda. Nikdo se neptá, proč Rusko není kritizováno za svoji špionáž, proč nemá svého Snowdena, nebo jak by Snowden skončil, kdyby se v Rusku choval jako v Americe.

Spojené státy se zkrátka kvůli dohodám za každou cenu dostaly do dlouhodobé defenzivy, z níž ji možná mohou vytrhnout příští americké prezidentské volby. Do té doby nejsou ani lidská práva ani nějaký morální étos na pořadu dne. Bílý dům tyto věci prostě nezajímají. Když s morálním étosem přijdou členové Kongresu či dokonce Senátu, CNN a Bílý dům to zcela automaticky kritizují. Prezidentovi brání morální zábrany senátorů uzavírat další „kompromisní“ dohody, jejichž údajná hodnota spočívá v tom, že je pan prezident vůbec dokázal uzavřít.

Pro Českou republiku i pro Izrael tato situace znamená sílící vliv ostatních velmocí včetně Ruska. Je pouze zdánlivě jednoduché se přimknout ještě těsněji k Americe. Ono to prostě často není vůbec fyzicky možné. Americká administrativa příštích několika let nebude mít žádné skutečné spojence, protože Bílý dům chce mít dohodu s úplně každým. Friedrich Nietzsche se již v devatenáctém století ptal: „Milujte i své nepřátele! Znamená to, že máme nenávidět své přátele?“ Současný Bílý dům není schopen říci ne ani na tuto základní otázku, protože to by bylo příliš nekompromisní a příliš negativistické.

V Bílém domě pro spojenectví zkrátka není místo, chcete-li přesto být spojencem, pro což stále existují dobré důvody, je třeba tak činit více či méně panu prezidentovi za zády.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama