Ideologická klišé v médiích vytvářejí náš svět. Jsou zdrojem nesčetných nedorozumění a otravují atmosféru mezi lidmi. Nositelé téhle nákazy si většinou nejsou schopni připustit, že svět nevnímají na základě jeho faktické podstaty a tak informují své okolí na základě svého zdání. Taková zdání se pak při překladu z jazyka do jazyka dostanou pod zvětšovací sklo a v ještě zpotvořenější podobě obíhají svět. A tak vzniká veřejné mínění.
Občas někdo dohledá zdroje původní události a napíše, jak se věci ve skutečnosti staly a mýtům podrazí nohy. Novináři takové lidi nemají rádi, protože jim často kazí neposkvrněnou pověst. Nejhorší to bývá, když dojde věc až k soudu. To se nyní stalo listům Maariv a Jediot Achronot, které informovaly o fiktivním příbehu ukamenovaného psa.
Jediot Achronot napsaly článek, ve kterém se mimo jiné psalo (podle žaloby): „Rabínský soud v Jeruzalémě odsoudil zbloudilého psa k ukamenování. Důvodem pro tento krutý rozsudek se stalo podezření, podle něhož byl pes inkarnací předního sekulárního právníka, který před čtvrtstoletím ponížil místní rabínské soudce a především rabína Avrahama Dova Levina.“
Maariv přišel podle žaloby s trochu jinou verzí. Článek nesl název: „Mea Šearim: Rabínský soud nařídil ukamenovat fenu“ Maariv si přitom vyžádal odpověď rabína Dova Levina a slíbil mu, že ji vydá beze změny. Nicméně článek vyšel v okleštěné a pozměněné podobě.
Když si soudný člověk formulace Jediot Achronot a Maarivu přečte, má neodbytný pocit, že jde o nějaký aprílový žertík. Dnešní novinářská obec v tom ale vidí scoop, na který nelze nekliknout. Je ovšem možné, že konkrétně Jediot Achronot a Maarivu se tenhle žertík nevyplatí. Rabínský soud po nich nyní žádá satisfakci 480 tisíc šekelů.
Deník Haaretz má v této souvislosti na krku věc o poznání horší, za niž ovšem žalován asi nebude. Jeho novináři Tomer Zarchin a Gideon Levy se plnou vahou svých osobností postavili za usvědčeného násilníka, který se ke svému činu přiznal. V daném případě zřejmě opravdu hrálo značnou roli, že oba novináři jsou muži a je pro ně tudíž statisticky těžší pochopit, jak těžké je pro oběť znásilnění přestát proces a odvolací řízení.
Náš usvědčený násilník, izraelský Arab Sabbar Kašur, se setkal se svojí obětí na ulici. Představil se jako Dudu a pozval svoji oběť na kafe k sobě do práce. Neřekl jí ovšem, že pracoval na střeše budovy. Protože budovu znal, nebyl pro něj problém oběť vyvézt výtahem na střechu. Tam ji svlékl, znásilnil, způsobil jí četná zranění a ukradl jí přehrávač. Později tvrdil, že si jeho oběť zapomněla přehrávač u něj doma. Oběť znásilnění byla nucena po činu vyhledat psychiatrickou péči.
Obžaloba s ohledem na zdravotní stav oběti zvolila po dlouhém vyšetřování cestu vyjednávání s obhajobou. Na základě dosažené dohody se násilník přiznal ke znásilnění podvodem, čili k trestnému činu s mírnější trestní sazbou, než má obyčejné znásilnění.
Tomer Zarchin a Gideon Levy bez ohledu na lékařskou zprávu o stavu oběti a bez ohledu na další okolnosti, na základě informací od pachatele, napsali články, které obviňují izraelskou justici z institucionálního rasismu vůči izraelským Arabům. Podle jejich názoru byl Sabbar Kašur odsouzen jen proto, že se představil jako svobodný Žid.
Redakce Haaretzu je tvořena především muži, ale pracuje v ní i několik žen. A tak se jedna z nich – Meirav Michaeli – rozhodla napsat výrazně feministický článek, v němž popsala okolnosti znásilnění a své kolegy v redakci obvinila, že své články napsali, protože touží po neomezeném sexu.
Oba příběhy – Ukamenovaný pes i ono znásilnění podvodem – byly nekriticky přebrány světovými médii a objevily se i v českých sdělovacích prostředcích. Není se čemu divit. Dnešní novináře neživí pravdivé zpravodajství, ale především titulky, které volají po kliknutí.