Izraelská novinářská elita je téměř výhradně tvořena levicovými intelektuály. Spadá sem asi největší světová odbornice na palestinskou politiku Amira Hass, analytik izraelské politiky a autor mnoha zásadních rozhovorů Ari Šavit, televizní eso investigativní žurnalistiky Ilana Dajan a mnoho dalších vcelku poctivých a ve své práci vynikajících novinářů, kteří ačkoli tělem a duší jsou plně oddáni idee palestinského státu na území Judska, Samaří a Gazy, nikdy nevyzývali k zabíjení osadníků, nikdy se nesnažili naznačovat, že ta či ona část izraelské společnosti není tvořena lidmi, a především nikdy samostatně nezneužili svoji profesi k likvidaci politických oponentů.
Na druhou stranu ovšem zůstali věrni svému táboru a tento tábor většinou nekritizovali. Když jejich kolegové novináři vysílali výzvy k vystřílení osadníků, naznačovali, že ta či ona část židovského národa nejsou lidé, když vyšlo soudní cestou najevo, že někteří novináři vedli proti pravici lživou kampaň, elita levicového novinářského tábora držela šik pohromadě a nedovolila si přímou kritiku excesů svého tábora. Místo toho, aby problém špatné levicové novinařiny zůstal omezen v rámci profesní kritiky, stala se z něj kardinální otázka vztahu levice a pravice.
Téměř všechna izraelská média plně podporovala zbourání osad v Gaze, vysídlení jejich obyvatel, ničení jejich majetku a rozprášení jejich komunit. Radikální protiosadnické zabarvení se tím ale zdaleka nevyčerpalo. Ani vítězství Hamásu v Gaze a ani rakety dopadající na izraelská města izraelskou novinářskou obec nevyléčily z její levicového snění. Izraelský levicový novinář Jaron London například ještě v srpnu 2007 otevřeně navrhoval v televizi vyklízení osad za pomoci ostré střelby a následně byl vyznamenán prestižní Sokolovovou cenou.
Bod zlomu nastal kupodivu v úplně jiném směru. Televizní stanice Aruc 10 (Desátý kanál) odvysílala o americkém majiteli kasín Sheldonu Adelsonovi reportáž, která tvrdila, že magnát získal licenci na kasíno v Las Vegas skrze politické konekce. Televizní stanice byla nucena se za tato obvinění omluvit. Tím ovšem celá věc zdaleka neskončila. Televizní stanici v reakci na omluvu opustil ředitel redakce zpráv, hlavní editorka zpráv a redaktor Guy Zohar. Poslední jmenovaný ohlásil svoji rezignaci v živém vysílání, čímž chtěl zřejmě upozornit na ohromnou moc, kterou mají peníze vůči médiím.
Skutečný efekt, který měla rezignace v živém vysílání byl těžko předvídatelný: Guy Zohar donutil magnáta Ronalda Laudera přestat s financováním stanice, což jí přivodilo existenční potíže. Zároveň tím ovšem byla demonstrována ohromná moc novinářů. Zcela nová strategie, kterou zvolil Guy Zohar se tak obrátila i proti novinářskému stavu. Guy Zohar dokázal i přes omluvu dál poškozeného poškozovat. Ukázalo se, že ani omluva, když se jí člověk konečně domůže, mu nemusí vůbec posloužit, a veřejná platnost první nepodložené zprávy zůstane i přes omluvu téměř nedotčena.
Guy Zohar rezignuje v živém vysílání.
Rezignace Guye Zohara tak zcela neočekávatelně vydláždila cestu k přísnějším zákonům pro postihování nepodložených reportáží. Tak se tedy stalo, že dosud těžko přijatelné zákony, prošly prvním čtením v Knesetu. Podle nové úpravy bude možné ve sporu o finanční kompenzaci vysoudit třista tisíc šekelů (asi 1,5 milionů korun), aniž by bylu nutné dokazovat výši škod, které lživá reportáž způsobila. V případě prokázání úmyslu záměrně poškodit dobré jméno se takové odškodné může vyšplhat až na šest set tisíc šekelů.
Teprve v této chvíli se do sporu vložila novinářská esa a začala pochopitelně kritizovat nejdříve legislativní návrhy, ale kupodivu prakticky poprvé v historii došlo i ke kritice vlastní novinářské obce. Konkrétně zazněly opatrné hlasy z řad samotných novinářů, které říkají, že levicové zatížení brání novinářské práci v tom, aby byla pravdivá.
Novináři oprávněně kritizují především smysl zákona: Sebelepší zákon nepřiměje novináře, aby odváděli slušnou práci. Zákon ovšem může přispět ke změně atmosféry mezi novináři. První čtení zákona s sebou přineslo i větší otevřenost novinářů a větší ochotu k vnitřní kritice novinářské obce. Zda a jak bude zákon fungovat a co přinese do izraelské žurnalistiky ukáže až čas. Pokud bude zákon bude vůbec schválen, zřejmě se část pravomocí dosud vyhrazených novinářům přesune do soudních síní. Teprve rozhodování soudců pak ukáže, zda tato úprava izraelské společnosti pomůže či uškodí.