Na ČT24 pronesla Irena Kalhousová na adresu bývalého izraelského premiéra Ehuda Olmerta následující řeč: „On jako premiér nebyl zas tak neúspěšný, během jeho vlády sice byl Izrael ve dvou válkách, ve válce s Libanonem a potom proti Hamásu v Gaze, na druhou stranu to vypadalo velmi nadějně na tom, na té cestě vůči Palestincům. Tam prostě to vypadalo, že Ehud Olmert je připraven udělat velké ústupky a naopak Palestinci na ně tolik nereagovali.„
Nemůžu si pomoci. Pro mě je prostě zůstane válka válkou a mír mírem. Sebenadějnější „mírová“ jednání, která nakonec vedou k válce, hodnotím jako neúspěšná, nikoli jako budování míru, ale jako budování války.
Druhou Libanonskou válku vyvolal Hizballáh, když zabil devět izraelských vojáků a dva unesl. Konflikt v Gaze způsobily útoky Hamásu na civilní cíle. Izraelskému premiérovi nezbyla jiná možnost než válka, protože nešlo strpět desítky raket, které dopadaly na Izrael.
I tak lze ovšem bez nadsázky říci, že Ehud Olmert podcenil hnutí Hamás v Gaze i hnutí Hizballáh v Libanonu a tím výrazně přispěl ke vzniku válečného konfliktu. Veškeré naděje, které si s Olmertovými ústupky kdekdo dělal, se ukázaly jako liché. Ideologie těch ústupků byla odhalena jako zcestná, neboť přivedla Izrael do dvou válek.
Analytik těžko může mírový plán hodnotit jako nadějný, když se už prokázalo, že vedl k válce. Pokud to tak hodnotí, měl by alespoň vysvětlit, v čem ta „naděje“ spočívá. Jsou snad ústupky nadějné samy o sobě, i přesto, že vedou k válce? Nebo bylo nadějné nabídnout ústupky, na které Palestinci nereagovali, respektive reagovali útokem? A nebo se nám tu servíruje populární blábol o moudřejším, který rád ustoupí a rád přenechá svět lidem nemoudrým?
Ať tak nebo tak, naštěstí se lidé nenechají tak snadno přesvědčit, že válka je mír, nebo že mír je válka. A díky tomu náš jazyk i přes zásahy intelektuálů zůstává stále ještě užitečným způsobem komunikace.