Itamaru Cimrmanovi byly dva roky, když ho vojáci přišli vyklidit z jeho domu ve vesnici Tel Katifa v Guš Katifu na jihu pásma Gazy.
Když řady vojáků dorazily k jeho domu, vzal svoje sušenky a začal jim je rozdávat. V této pozici Cimrmana také zvěčnil fotograf.
Dnes, po šesti letech, se Cimrman dostavil do muzea Guš Katifu v Jeruzalémě. Muzeum ho totiž požádalo, aby posoudil svoji šest let starou fotku. „Ta fotka je smutná. Když ji vidím, připomíná mi to vyhnání,“ pronesl Cimrman.
Cimrman starší k tomu dodal: „Po vyhnání jsme se rozhodli pokračovat, příští víkend budeme konečně slavit vernisáž našeho nového domu v Negohot. Měsíc a půl po vyhnání jsme jeli za mými rodiči v Kirjat Jam. Moje žena řekla Itamarovi: Podívej se na moře. A on plakal, že to není moře, že moře je jen v Guš Katifu.“
„Když nás přišli vojáci vyklidit,“ vzpomíná Cimrman starší, „moje dcera se smála: Tati podívej: Vojáci se k nám přišli najíst, i když neni sobota. Byla totiž zvyklá, že u nás každou sobotu jedli vojáci.“
„Ještě se tam vrátíme,“ říká Cimrman, „když ne já, tak moje děti, a když ne moje děti, tak vnuci.“