„Co musí býti vyřčeno?“ Inu, co jiného by měl sdělovat esesák Židům, než nepodložené obvinění a následně též ortel, pokud by tedy byl v jeho moci. V daném případě pan esesák neobviňuje Izrael z ničeho menšího, než z přípravy na vyhlazení íránského národa.
„Je to ono nárokované právo na první úder, který může vyhladit křiklounem porobený a k organizovanému veselí donucený íránský lid, protože je prý v jeho moci postavit atomovou bombu.“ Tak zní nejzásadnější poselství veršovánky z esesákova pera. Pro esesáka je genocida samozřejmou součástí světa. Nedovede si představit, že by někdo vedl válku a nesnažil se při tom vyhladit civilní obyvatelstvo. Chirurgicky přesné útoky na vojenská zařízení jsou pro esesáka čímsi mimo rámec jeho světa. Odtud pak vcelku přímočaře plyne ono obvinění, že někdo zamýšlí „vyhladit íránský lid.“
Na dalších řádcích se nejdříve autor zdráhá říci, kdo že tu genocidu plánuje, „aby nebyl označen za antisemitu“, ale nakonec se neudrží a na plno obviní Izrael.
Grassova veršovánka „Was gesagt werden muss“ je zcela jistě novinářskou senzací. Ale pro mě osobně je též zásadním historickým svědectvím, jak příšerná byla ve své většině ta generace Němců, k níž Günter Grass patří, a jak je dobře, že již dnes nemá reálnou politickou moc. Najednou člověk cítí ohromnou vděčnost všem, kdo proti téhle ideologii bojovali. Díky Bohu, Waffen SS jsou pryč. Uf, to je ale dobře.
Kdybychom náhodou chtěli zapomenout, jak se Němci chovali za druhé světové války, Günter Grass nám přinese v reálném čase německé démony svého dětství a mládí a tím osvěží naši paměť.
Osobně doufám, že bude žít ještě velmi dlouho a bude psát tak, jak píše, a dbát, aby lidé nikdy nezapomněli na historii dvacátého století a čas od času nám uštědří nějakou další lekci.