Desátý kanál byl spuštěn před necelými deseti lety. Do roku 2008 prodělal 1,3 miliardy šekelů, již v té době měl zásadní potíže s hledáním dalších prostředků na svoji činnost. Postupně se ztenčoval počet akcionářů ochotných televizi platit a televize zůstávala ztrátová.
Když nyní parlamentní komise rozhodla, že nepovolí další odložení splácení dluhu za licenci, izraelský novinář Yossi Verter napsal pro deník Haaretz smrtelně vážně: „Členové vládní koalice popravili televizi a její zaměstnance poslali na pracovní úřad kvůli maličkému technickému detailu, odmítli odložit dluh nějakých pětačtyřiceti miliónů šekelů.“
V článku publikovaném hebrejsky i anglicky se pak rozpracovává teze, že jde o osobní mstu předsedy vlády Benjamina Netanjahua.
Zpravodajství televize totiž mimo jiné přišlo s tvrzením, že si Netanjahu nechává proplácet některé cestovní výlohy dvakrát. V izraelském tisku se následně objevily neověřené zprávy, že se Netanjahu snažil přesvědčit tehdejšího akcionáře televize Ronalda Laudera, aby televize své obvinění stáhla a omluvila se. Lauder mu podle téže neověřené zprávy sdělil, že v tomto směru pro něj nemůže nic udělat. K dohodě ani k oficiálnímu obvinění Netanjahua skutečně nedošlo. Netanjahu následně podal žalobu na ochranu osobnosti. Televize se s ním tak dostala do vleklého soudního sporu, v němž se prozatím ukázalo jen to, že novináři nepředložili dostatečné důkazy.
I bez soudních sporů ale televize nebyla zrovna nejlepší v rozpočtové kázni. Její opulentně vyšperkované reality show na nějaký pětník nehleděly.
Na omluvu televize nejde uvést ani to, že by byla málo komerční. Kvůli svému bulvárnímu zaměření a absenci původní umělecké tvorby se Desátý kanál stal terčem protestu Unie původních tvůrců.
„Pokud máte Subaru, zamkněte si ho ke sloupu…“ uvádí Guy Zohar program o krádežích aut.
„Unie původních tvůrců, jmenuji se Ibtisám Maraana, velice mě těší.“ – aktivistky Unie původních tvůrců vstupují do živého vysílání.
„Mě tedy vůbec netěší. Rušíte nás v živém vysílání.“
„Můžeme si promluvit?“
„Ne, teď ne. Pokud je to možné, prosím, vyveďte je.“
„Máte rozpočet dvacet miliónů. A nám jste vzali všechny peníze. I ty!“
Část redakce zpravodajství 9. září 2011 rezignovala kvůli omluvě ve sporu o způsob, jakým americký magnát Sheldon Adelson získal herní licenci v Las Vegas ve Spojených státech. Jednalo se přitom o spor vcelku zbytečný. Od začátku bylo extrémně nepravděpodobné, že by se redakci zpravodajství izraelské televize povedlo dokázat americkému podnikateli cokoli nelegálního. Spor očekávatelně vyústil v omluvu televize. V reakci na to odešli tři prominentní novináři. Jeden z nich – moderátor Guy Zohar – oznámil odchod v živém vysílání.
… A tím končí také poslední program, který jsem uváděl. Občas nezbývá, než se zastavit a vztyčit černou vlajku. Je zakázáno, aby z programu dne odešlo to, co z našeho hlediska vypadá jako porušení etických a profesionálních hodnot. Není jednoduchý způsob, jak to říci, a není možné k tomu dodat úsměv nebo mrknutí.
Vztah akcionářů se zaměstnanci médií nebývá vždy úplně bez mráčku. Za viníka případných sporů bývají automaticky označováni akcionáři, protože podle převládajícího názoru mají i větší moc.
Chování majitelů bylo přitom v případě Desátého kanálu příkladné. Nikdo z novinářů neříká, že by se do zpravodajství jakkoli pletli. Levicový novinář a velký odpůrce současné vládní koalice Jaron London svoji situaci v téže televizi popsal: „Absolutní svoboda slova. Absolutní.“ A pak ještě vyprávěl, jak se on sám přímo vyjádřil proti obchodním zájmům jednoho z akcionářů ve věci zakázky v řádu miliard dolarů: „Ten večer jsem čekal, že mi někdo zavolá. A řekněme to kulantně: Přátelsky mě upozorní. Nepřišlo ani jedno jediné slovo.“
Nezbývá než novinářům televize popřát, aby si našli podobně tolerantního zaměstnavatele, jako měli doposud.