Reklama
 
Blog | Tomáš Kolský

Kolektivní vina jako běžná součást uvažování novinářů a diváků

Nedávno jsem slyšel příběh o jedné pasačce (spisovně se má asi říkat "příběh o kuplířce"), která kromě svého byznysu žila svůj malý rodinný život. Než ji jednoho dne navštívila policie.

Policisté jí prohlídli všechny její nemovitosti, zajistili důkazy a zatkli ji. Její rodině nebylo sděleno, kdy se vrátí, a že bude stíhána vazebně, se dozvěděli až s odstupem. Neměli tušení, čím se jejich maminka živí, dokud nepřišli policisté a nezatkli ji.

 

 

Reklama

 

Aby nedošlo k mýlce, já se té kuplířky nezastávám. Neviděl bych nic pozitivního na tom, kdyby si s ní místo státu vyřídil účty nějaký její kamarádíček z podsvětí, a někde ji třeba nechal přejet autem. Nemůžu si ale nevšimnout, že její rodina byla potrestána jako kolektiv. Její děti se přece nedopustily kuplířství, tak proč mají mít maminku ve vězení?

 

A co horšího, představte si, že se to dozví nějaký novinář, a jméno maminky, až bude pravomocně odsouzená, napíše do novin. A přečtou si to spolužáci. A budou říkat: „Muj ty Tondo, tvoje máma pásla kurvy.“

 

Až potud příběh o kolektivní vině rodiny odsouzené kuplířky.

 

Vezměte si ale takové Řeky. Určitě nejde říct, že všichni Řekové jsou rozhazovační břídilové. Zcela určitě existují pracovití Řekové, kteří nijak nemohou za ekonomickou (a morální) krizi své země. A přesto, prakticky všichni Řekové jsou odsouzeni ke splácení vyčerpávajících dluhů, a to ani nevyrábějí Qásámy, ani neodpalují Grady na obytné čtvrti, a ani nijak zvlášť nepodřezávají hrdla nemluvňatům. A vemte si to, Řekové jsou odsouzeni za rozhazovačnost některých jednotlivců. Rozsudek v podstatě ani nebyl napsán. Délka trestu není známa. Týká se to nejspíš i jejich potenciálních vnoučat.

 

A vezměte si, že se už objevila horda novinářů, kteří si každou chvíli vezmou Řecko jako případ ekonomického neúspěchu par excellence. A ani je u toho nenapadne, že na řeckém národě vykonávají kolektivní trest a že tím, přímo při své novinářské práci, používají princip kolektivní viny.

 

Až potud příběh o kolektivní vině řeckého národa.

 

No ale teď si vemte ještě jeden národ. Tentokrát ten, kterému se velmi často vyčítá v médiích princip kolektivní viny. Vemte si, k čemu byl tento národ odsouzen. Je nucen snášet každodenní útoky arabských raket. Občasné útoky řeznými zbraněmi, vozidly, střelnými zbraněmi a já nevím čím ještě. Zdálo by se, že vykonavatelem rozsudku jsou jen teroristé. To ale není vůbec pravda. Velmi značný podíl na tomto kolektivním trestu mají zase novináři.

 

Právě novináři totiž označují legitimní a oprávněné akce na obranu jednoho konkrétního národa za neoprávněné užití principu kolektivní viny. A tak téměř běžně vidíte novináře ze CNN a BBC (česká média vynechám, abych neporušil kodex blogera), aktivisty z Amnesty a HRW, diplomaty z HRC a OSN, jak pomocí principu kolektivní viny odsuzují jeden konkrétní národ k tomu, aby se nemohl bránit. A to prosím, tomuto národu ani nesdělili konkrétní obvinění. Ta vina není nikde popsána, pomineme-li toho zaměstnance pojišťovny Generali Kafku a další těžko srozumitelné zdroje.

 

Jak správně tušíte, nezbývá mi nyní, než sdělit tomu konkrétnímu národu, čím se provinil, a za co ho tedy CNN, BBC, Amnesty, HRW, HRC a OSN, za co ho trestají. Nemám v téhle věci monopol, a můj názor zajisté nemusíte brát vážně. Nicméně mám v tomto ohledu jisté zkušenosti, které jsou ještě podpořeny četbou knih o politice a historii.

 

Tento konkrétní národ je trestán za Oslo, za opuštění Gazy, za opuštění Betléma a vůbec za to, že do značné míry odmítá plnit to, k čemu si ho ostatní národy zařídily. Je trestán za to, že svoji jedinečnou morálku nahrazuje morálkou, která mu není vlastní a která v důsledku není slušně aplikovatelná na jeho situaci. Je trestán za to, že nemluví s ostatními národy dostatečně sebevědomě a že jim není zatím schopen plně sdělit, jaké jsou principy skutečné spravedlnosti a kdy je a kdy není přípustné používat princip kolektivní viny.