Po formální stránce je všechno v pořádku. Nejvyšší soud Spojených států amerických prostě jen vyložil termín individuum jako synonymum k termínu fyzická osoba. Podle tohoto výkladu zákona se tedy zákon proti mučení vztahuje pouze na jednotlivce. „Důstojník, který mučení nebo zabití nařídil, je individuum, dle běžného užití takového slova, organizace jím není.“
Soud byl schopen dokonce nahlédnout, že takový výklad práva velmi limituje jeho dosah a konstatoval, že doposud bylo naplněno pouze v jediném případě.
Soudkyně Sonia Sotomayor: Zákon se vztahuje pouze na fyzické osoby.
Soudkyně Sonia Sotomayor použila těžko přijatelný argument, že zákon používá tentýž termín individuum pro oběť. „Pouze fyzická osoba může být mučena nebo mimosoudně zabita.“ Zřejmě si při tom neuvědomila, že její argument neprokazuje synonymitu obou pojmů. Pojem jsoucno se také používá pro čísla i pro věci, ale to skutečně neznamená, že čísla jsou totéž, co věci. Ale dost filosofie a lingvistiky, přistupme k tomu, co rozhodnutí soudu znamená prakticky pro občany Spojených států a jejich mučitele.
Mučitelé občanů USA nemusejí být žádní blbci a není vůbec vyloučené, že se dozvědí o rozhodnutí Nejvyššího soudu Spojených států amerických. De facto se pro ně v takovém případě stane návodem, jak Američany mučit. V daném případě se soud odmítl zabývat žalobou z toho důvodu, že oběť, občan Spojených států amerických Azzam Rahim nemohl identifikovat své mučitele, poněvadž byl po smrti, a to zase z toho důvodu, že ho umučili za nejasných okolností ve věznici Palestinské samosprávy v Jerichu, do níž se dostal z neznámých důvodů, když si udělal výlet na území ovládané Palestinskou samosprávou. Kdyby mučitelé Azzama Rahima z nějakého důvodu nechali svoji oběť naživu a ona by proti nim mohla svědčit, mohla by z nich před soudem USA vysoudit třeba jejich nemovitosti. Takhle ovšem, když mučitelé byli natolik snaživí, že svoji oběť umučili, jim prakticky identifikace a odsouzení nehrozí a na jejich organizaci se podle výroku soudu právo nevztahuje.
Situaci mučitele přitom nelze přirovnat k situaci obyčejného zločince, protože mučitel typicky jedná podle rozkazu. Pokud splní rozkaz, zákon ho podle výše zmíněného výkladu zvýhodňuje v případě, že mučeného zabije. Pokud rozkaz nesplní, důsledky mohou být zvlášť v totalitním režimu sotva předvídatelné. Zabití mučeného se pak velmi snadno může už od okamžiku udělení rozkazu jevit jako nejschůdnější cesta, a pokud jde o světskou spravedlnost může nejschůdnější cestou opravdu být.
Soud těžko může říkat, že formulace zákonodárců jednoznačně určuje, že se zákon týká pouze fyzických osob. Spíš se dá říci, že se na té věci zákonodárci nedohodli. Anglické slovo individual (individuum) je mnohem méně jednoznačné než slovo person (osoba) nebo human beeing (lidská bytost). Ani argumentace slovníkem, kterou soud použil, není jednoznačná. Webster připouští, že slovo individual může znamenat i skupinu.
Podtrženo sečteno: Zákon proti mučení (dle výkladu soudců Nejvyššího soudu USA) zvýhodňuje takové mučení, které je prováděno organizací a zachovává anonymitu mučitelů jakýmkoli způsobem, včetně případné smrti oběti.
Občanům USA by tak soud poskytl větší ochranu, kdyby zákon bez náhrady zrušil, nebo, pokud to nebylo možné, alespoň konstatoval, že ve své současné podobě neodpovídá svému názvu.
Nyní bude zajímavé, zda na tento vskutku prapodivný výklad práva, který formulovala Obamou jmenovaná liberální soudkyně Sonia Sotomayor a který byl soudem jednohlasně přijat, budou reagovat zákonodárci Spojených států amerických, či zda celá věc zůstane ve svém velmi neuspokojivém stavu.