Nejnovější bitvu tohoto boje rozpoutal šéfredaktor redakce zpravodajství ČT Michal Petrov. Jde o postavu vcelku tragickou, protože podobně jako Jan Neruda ani Michal Petrov si svoji bitvu přímo nevybral. Byl k ní dohnán okolnostmi a nedostatkem porozumění světu, v němž se pohybuje. Jak z vyjádření pana šéfredaktora docela jasně plyne, spoléhal se na Petra Zavadila, kterého považuje za „jednoho z předních českých expertů na blízkovýchodní oblast.“ Proč si toto o Petru Zavadilovi myslí, je těžké říci. Pokud vím, Petr Zavadil většinou jen papouškuje názory, které mu někdo řekl, případně říká, co přímo sám viděl. Není schopen širší analýzy. Skoro jako by se něčeho takového bál, a tak to raději ani nezkouší. Pak ovšem lze těžko očekávat, že situaci porozumí. Společenská tabu blízkovýchodního světa pro něj zůstávají velkou neznámou. Motivace jednotlivých aktérů na Blízkém východě mu v naprosté většině případů zcela unikají.
Neporozumění situaci lze vcelku jednoznačně doložit i z textu, kde pan šéfredaktor Michal Petrov srovnává „aktivisty“ z lodi Mavi Marmara s aktivisty hnutí Greenpeace: „Vyslali-li bychom například reportéra na palubu lodi organizace Greenpeace, samozřejmě by to přeci neznamenalo, že se ve vysílání objeví příspěvek v duchu ekologistického aktivismu.“ Toto srovnání by dnes ovšem bylo fér, pouze pokud by bylo o aktivistech Greenpeace známo, že se ozbrojují a používají k prosazení svých cílů násilí. Tak to ale není. Aktivisté Greenpeace sice překračují poměrně často zákony států, nejsou ovšem společensky nebezpeční, není jejich zvykem bodat do lidí nožem, házet je z výšky, mlátit je železnými tyčemi. Greenpeace se také nikdy aktivně nezapojilo do ozbrojeného konfliktu. Ani jejich hesla nejsou násilná. Pokud vím, aktivisté Greenpeace nikdy neskandovali nic ve stylu: „Pamatujte na Chajbar, Židé, Muhammadova armáda se vrátí.“
Naopak s čím konvoj Mavi Marmara lze srovnat docela jednoduše, je česká neonacistická scéna. Způsob ozbrojování (nože, železné tyče, Molotovovy koktejly) je v podstatě stejný. Hesla jsou podobně násilná. Společenská nebezpečnost je samozřejmě v případě islamistů nesrovnatelně vyšší vzhledem k jejich počtu, prostředkům a organizovanosti.
Je něco docela jiného, když se člověk stane hostem na lodi hnutí Greenpeace, a když se člověk stane hostem islamistů. Kdyby podobným způsobem čeští novináři pokrývali například neonacistickou scénu v Německu a kdyby se stali mnohadenními hosty v jejich společnosti, dalo by se také očekávat, že taková „novinářská“ činnost bude německým úřadům podezřelá a že ji budou s veškerou vážností vyšetřovat. Navíc v případě konvoje Mavi Marmara bylo přinejmenším od Kypru jasné, že z novinářského hlediska nemá účast v konvoji bez satelitního telefonu smysl. Pořízený materiál, pokud by přežil očekávanou konfrontaci, stejně bude v okamžiku propuštění novinářů spíš neaktuální. Novináři tedy v konvoji na Kypru zůstali buď z čirého aktivismu, z nedostatku informací či z nedostatku úsudku. Mnohem efektivnější by bylo zařídit si internetové připojení v Ašdodu a reportáže točit tam.
Pro obhajobu novinářské mise nepomůže ani to, že byla mezinárodní. Jak píše pan šéfredaktor: „ČT nebyla jediným významným médiem na palubě – vedle ní tam byli např. i reportéři Frankfurter Allgemaine Zeitung, EuroNews, Sunday Morning Herald nebo al-Džazíry (ať už si o ní kdokoliv myslí cokoliv, významné médium to je).“ Nerad bych se dotkl všech těch respektovaných médií, ale je smutnou skutečností, že prakticky jen al-Džazíra rozumí islámskému světu, a že žádné z těch zvučných médií se ani nesnaží pochopit smysl izraelské blokády pásma Gazy. Spíš to vypadá, že současná evropská novinářská scéna selhává podobně, jako selhala v letech třicátých a v letech padesátých minulého století.
Výsledek práce obou novinářů také sotva může někoho přesvědčit o nějaké nestrannosti. Policejní metody, které novináři zažili a jsou je schopni věrohodně doložit, jsou v Evropě i v České republice při vyšetřování politických extrémistů docela běžné, ale oba novináři i pan šéfredaktor je považují za zcela nepřípustné. Navíc, oba novináři se chovali v izraelské vazbě podle svých vlastních tvrzení přesně tak, aby je Izraelci ideově zařadili přinejmenším k sympatizantům islamismu. Izraelští vyšetřovatelé v nich na základě odpovědí při výslechu museli vcelku oprávněně vidět jakési novodobé pokračovatele Leni Riefenstahlové, a podle toho se k nim také chovali.
A přesto, novinářům ČT se nic vážného nestalo. Nemají žádné zranění. Narozdíl od izraelských vojáků, kterým se povedlo za cenu četných vážných zranění ubránit blokádu, která je životně důležitá pro obyvatele Izraele.
Blokádu pásma Gazy prosadila RB OSN v roce 2009 jako alternativu k vojenské porážce hnutí Hamás. Státy, které se k blokádě dnes nehlásí, či proti ní dokonce otevřeně vystupují, se tenkrát zavázaly, že budou bránit pašování zbraní do pásma. Izraeli jde o to, aby se do Gazy nepašovaly zbraně a vojensky využitelné materiály, aby nebyl v budoucnu vystaven mnohem většímu útoku raket islamistů, které zabíjejí izraelské civilní obyvatelstvo. To je pravý smysl blokády Gazy – jde o to, že z Gazy do centra Tel Avivu je vzdušnou čarou pětapadesát kilometrů. To novinářům Nerudovy školy na vědomé úrovni zřejmě nedochází. Poté, co společnými silami prosazovali setrvání vlády Hamásu v Gaze, se strašně diví, jaké prostředky Izrael proti Hamásu používá, a vůbec netuší, že Izrael v tomto směru nemá jinou možnost.
Práva novinářů jsou samozřejmě jedním z pilířů, na nichž stojí demokracie. Práva novinářů je třeba bránit, ovšem pouze dokud se chovají jako novináři. Taková novinářská imunita nemůže být zcela bezbřehá. Islamisté si přece nezaslouží, aby byli propagováni ve zpravodajství jako humanitární pracovníci, podobně jako si propagaci ve zpravodajství nezaslouží například Dělnická strana. Leni Riefenstahlovou po válce spojenci také zatkli a věznili. V tomto smyslu se izraelský zásah vůči Janu Línkovi a Petru Zavadilovi liší pouze proporcemi, nikoli ovšem kvalitativně.
Novináři, kterým hned v několika rozměrech reportáž doslova vybouchne pod rukama, by měli veřejně přiznat, že šlo o neúspěch, který byl mimo jiné způsoben zcela špatným naplánováním. Už jen odhadovaný poměr cena/výkon mohl redakci zpravodajství ČT od této akce odradit. V daném případě je navíc jasné, že si představovali válku doslova jako Hurvínek, nedokázali se distancovat ani oddělit od islamistů, a ve finále se doslova snažili (a nadále snaží) vyvolat konflikt svého státu se státem izraelským.
Je těžké si představit v tomto jejich směřování nějaký bod obratu. Něco takového se stalo snad jen v případě Ferdinanda Peroutky. Ke změně názorů ho ovšem přivedla až zkušenost z koncentračních táborů Dachau a Buchenwald. Tento článek si samozřejmě neklade za cíl přesvědčit respektované novináře, aby opustili Nerudovu školu žurnalistiky, protože takový cíl mi nyní přijde jako zcela nerealistický. Úplně by stačilo, kdyby se Evropa rozpomněla na své dějiny. Jinak jí totiž hrozí, že propadne u zkoušek z minulého století. No, a jak už to bývá, národy, které propadnou u zkoušek, musejí své dějiny opakovat.