Kdyby byl pan Pan Ki Mun mazavka s Korsakovovým syndromem, dalo by se to celé pochopit. Takoví lidé nemají paměť. Nemohou si pochopitelně zapamatovat, jak jim kamenovali v Gaze auto, nemůžou si pamatovat také všechny ty sliby, které zazněly, když se národy různě po světě snažily dosáhnout příměří na konci operace Lité olovo. Mluvilo se o tom, jak se všichni vynasnaží, aby se do Gazy nepašovaly zbraně. A co se stalo? Sliby postupně spadly pod stůl, íránské zbraně a dokonce íránské revoluční gardy cestují po Blízkém východě dost volně. Podle všech dostupných informací působí i v Sýrii, kde rozpoutaly občanskou válku. Íránské laserově naváděné střely dopadají do okolí Gazy a pomalu se blíží k předměstím Tel Avivu, a Rada bezpečnosti OSN mezitím jedná o tom, jak nejlépe odsoudit zabití sériového vraha Ahmada Dža’abarího.
Pan Pan Ki Mun se snaží (po kolikáté už?) o další papírové příměří, o kterém bude možné sice psát do novin, ale praktický mír ani klid zbraní nepřinese. Je to celé spíš takový hodně černý humor, který má především umožnit Hamásu další útoky na izraelská města. Nikdo prakticky nevěří tomu, že by OSN fungovalo o mnoho lépe než předválečná Liga národů ani proti Asadovi ani proti Hamásu. Rada bezpečnosti OSN je expertem na příměří, které nakonec mají za následek víc mrtvých, než případný válečný konflikt. Nakonec, když papírové příměří zkrachuje, jsou všichni odkázáni sami na sebe a jsou v mnohem horší situaci, protože během onoho papírového příměří dorazily do oblasti nové zbraně. OSN je schopno problémy maskovat, krýt, skrytě eskalovat, ale sotva řešit. Pokud se něco nakonec nějak povede, stojí za tím konkrétní lidé, kteří úspěch prosadili navzdory tajemníkovi a orgánům OSN.