Aby pan poslanec nenechal nikoho na pochybách, co myslí slovem mučednictví a co znamená býti mučedníkem, dodal: „Požehnání tisícům mučedníků ve vlasti i v zahraničí a požehnání mučedníkům uvnitř Zelené linie. Okupanti je nazývají teroristy, zatímco my říkáme, že není nic vznešenějšího, než ti, kdo zemřeli pro vlast.“ Díky organizaci Palestinian Media Watch se mohli s Tibiho vystoupením seznámit všichni. Kdo slova pana poslance neslyšel, může si je poslechnout třeba tady.
Vystoupení pana poslance zjevně odporuje začlenění arabského obyvatelstva do izraelské společnosti. Přesto pan poslanec zůstává nejen poslancem a místopředsedou Knesetu, ale dokonce i předsedou parlamentní vyšetřovací komise pro začleňování Arabů do veřejné služby. Nedávno dokonce vlivná etická komise Knesetu pokárala izraelského ministra zahraničních věcí Avigdora Liebermana za to, že s touto komisí nechce spolupracovat.
V úplně jiné oblasti se děje něco podobného. Izraelská nevládka Betselem, která sama sebe popisuje jako lidskoprávní organizaci, se běžně v médiích staví na stranu lidí, kteří házejí kamení a považuje to za své lidskoprávní poslání. Členy Betselem ani nenapadne, že člověk, který vrhá kameny, svojí činností zavdává příčinu k omezení či porušení svých vlastních práv.
Jak tyto paradoxy vysvětlit? Proč v rámci izraelského národa existují jednotlivci a skupiny, které zjevně napomáhají nepříteli, byť si toho třeba nejsou vědomy? A co horšího, toto chování by šlo doložit už v biblických dobách. Například taková Dína, či později Samson, ale i mnozí mnohem lépe doložení jedinci, které znají všichni, kdo si přečetli Bibli, prosluli svojí sebevražednou láskou k nepřátelům Izraele. Jak si to vysvětlit?
Izraelský národ má zabudovánu tuto lásku k jinakosti hluboko ve své identitě již po tisíce let. Láska není racionální. Láska narozdíl od rozumu není schopná se zastavit a říci si: „Tady končí legrace, Ahmad Tibi podporuje terorizmus v Judsku a Samaří, v Jeruzalémě, v Tel Avivu, v zahraničí, zkrátka úplně kdekoli.“ Členové hnutí Betselem a mnozí poslanci Knesetu z hloubi srdce milují Araby. Nejsou schopni tuto svou lásku a vášeň racionálně ovládnout. Z Tibiho projevu byli a jsou upřímně zaskočeni, ale to je všechno.
Evropští novináři vidí činnost těchto lidí jako racionální akt. Berou Betselem se vší vážností jako lidskoprávní organizaci, ne jako skupinu lidí nadšenou pro potomky Jišma`ela. Betselem se ovšem lidských práv zastává jen velmi omezeně: Zastává se výhradně arabských práv a téměř výhradně vůči Židům. Betselem nezajímají oběti teroristických útoků, jako by snad ani nešlo o lidi, kteří měli také svá lidská práva. Betselem nezajímají členové izraelských bezpečnostních složek jinak než jako mediální terč. Betselem téměř vůbec nezajímají Palestinci zabití či umučení Palestinskou samosprávou.
Slabosti, kterou má Betselem pro Araby, je těžké odporovat. Jde o hlubokou vášeň, kterou ze srdcí aktivistů nejspíš nikdo nevymítí. Není ani jasné, zda by bylo správné, kdyby se téhle své lásky aktivisté zbavili. Těžko lze ovšem tuto vášeň chápat jako vhodný novinářský zdroj. A těžko ji lze chápat jako zdroj míru. Jde o stejně nebezpečné zboží, jakým byla vášeň Samsona pro Dalílu.