Spojení obou stran (Likud a Izrael náš domov) vytvořilo podivnou situaci. Najednou jedné kandidátce vycházelo v průzkumech, že bude mít přes čtyřicet mandátů v Knesetu. V Evropě či ve Spojených státech by to nebyl problém a mohla by to být i výhoda. Izraelští voliči se ovšem tohoto čísla prostě lekli. Když není akutní krize, je na jednu kandidátku čtyřicet mandátů až nebetyčně obrovské číslo. A tak začala společná kandidátka ztrácet mandát za mandátem.
Další problém byl, že voliči Likudu nechtěli volit Liebermana a jeho stranu, která ani neměla primárky. Do toho ještě přišlo oficiální obvinění generální prokuratury proti Liebermanovi. Nebýt spojení s Likudem do jedné kandidátky, dokázal by Lieberman s přehledem svým tradičním voličům předvést, že jde jen o politickou hru vedenou justičními prostředky. Přeci jenom je neustále vyšetřován už šestnáct let a tato konkrétní kauza se táhne šest let a najednou těsně před volbami ji generální prokurátor posílá před soud a důkazy dosud chybějící ve spise, se probírají veřejně v médiích. Tradiční voliči Likudu ovšem Liebermanovi zas tak moc nevěří, a protože obě strany mají společnou kandidátku, přišli také společně o mandáty za odrazené voliče Likudu.
Samotná kampaň dvou největších vládních stran se soustředila především na chyby ostatních. Největším terčem kritiky se stal přirozený spojenec Likudu, národně náboženská strana Židovský domov vedená právníkem a podnikatelem Naftali Bennettem. Likud se snažil dokázat, že na kandidátce této strany je jeden misogyn, který navrhl zrušení parlamentní komise pro práva žen, jedna anarchistka a jeden náboženský fanatik.
Následně se ukázalo, že údajný misogyn (rabín Eli Ben Dahan) navrhoval pouze sloučení komise pro práva žen s komisí pro práva dětí, aby bylo možné v této komisi projednávat uspořádání rodin po rozvodu. Údajná anarchistka (právnička Orit Struk) pouze řekla že lidé nemají poslouchat nemorální rozkazy policie a údajný náboženský fanatik (Moti Jogev – předseda skautského hnutí Bnej Akiva) podlehl tlaku rodičů a v některých místech dovolil ve skautu nekoedukované oddíly. Bennett o strategii Likudu otevřeně prohlásil, že se asi zbláznili.
Celou kampaň obou vládních stran v tomto směru ukončila zpráva, že odstoupil hlavní volební stratég kampaně Arthur Finkelstein a odlétá z Izraele. Sám Arthur Finkelstein tuto zprávu sice vehementně popírá, a dokonce řekl, že svůj odlet z Izraele plánoval od listopadu, ale nepodařilo se mu lidi přesvědčit, že opravdu neodstoupil.
V samotný volební den se pak sám Netanjahu obrátil na voliče po telefonu, přes média i přes facebook. Volba pro menší strany prý způsobuje, že bude po volbách menšími stranami vydírán. Asi nepřekvapí, že ani to nezabralo. Kampaň byla tak negativní, že zdivočelá mládež strhávala i slušné plakáty Likudu, které se omezily na výčet úspěchů: Zvýšení minimální mzdy, školky zdarma od tří let, nové silnice atd.
Velkým překvapením těchto voleb je podpora židovské sefardské strany Šas v arabských městech a vesnicích. Šas se totiž dlouhodobě o určitá místa stará, zvyšuje v nich zaměstnanost a životní úroveň a udržuje v nich své aktivisty. Člověka by vlastně vůbec nemělo překvapit, že se taková činnost projeví i ve volbách. Nezachytila ji ovšem většina volebních průzkumů.
Ještě větším překvapením je úspěch strany Ješ atid (Existuje budoucnost) bývalého novináře Jaira Lapida. Stručně řečeno programem této strany je, aby se lidé na ješivách začali podílet na ekonomických a bezpečnostních činnostech společnosti, a dále více méně prosazují, aby bylo dobře a nebylo špatně. Právě této straně se podařilo posbírat protestní hlasy dřívějších voličů Likudu, kteří byli znechucení Liebermanem či převážně negativní volební kampaní.
Zajímavý posun nastal také v rámci izraelských médií. Arabské strany jsou popisovány jako integrální součást levice. Takové zjednodušení s sebou nese mnohé komplikace, protože činnost arabských stran není plně kompatibilní s programem levicových stran, které tradičně dbají na na práva žen a homosexuálů. Není z mnoha důvodů myslitelné, aby budoucí vláda přežívala díky podpoře byť jen jedné arabské strany. Přineslo by to s sebou tak velké kompromisy, že by je jedna či druhá strana neunesla, zvláště uvážíme-li, že klíčový poslanec levicové strany Meretz je otevřeně gay a práva homosexuálů jsou zásadní součástí jeho politické činnosti. Izraelská média tento spor o práva homosexuálů a žen radši ani neprezentují, což je dost matoucí.
Výsledky voleb jsou zřejmě následující (po sečtení 99,8 procenta hlasů)
Likud a Izrael náš domov 31 mandátů (20 pro Likud, 11 pro Izrael náš domov)
Existuje budoucnost vedená Jairem Lapidem 19 mandátů
Strana práce 15 mandátů
Šas (sefardská strana) 11 mandátů
Židovský domov (osadnická strana) 11 mandátů
Sjednocený judaismus Tóry (aškenázská strana) 7 mandátů
Hnutí vedené Cipi Livni 6 mandátů
Merec 6 mandátů
Arabské strany celkem 8 mandátů, z toho:
Raam-Taal vedený Ahmadem Tibim 5 mandátů
Balad vedený Hanin Zuabi 3 mandáty
Chadaš (komunistická strana) 4 mandáty
Kadima (strana jednostranného stažení) 2 mandáty
Prosté sečtení stran současné vládní koalice (Likud, Izrael náš domov, Židovský domov, Šas a Sjednocený judaismus Tóry) dává šedesát mandátů. Druhou polovinu Knesetu obsadí Existuje budoucnost, Strana práce, Hnutí Cipi Livni, levicová strana Merec, Kadima, arabské strany a komunisté.
Složení vlády v daném sestavení Knesetu je téměř nemožné. Všeobecně se mluví o koalici Netanjahua, Liebermana, Lapida a Bennetta (Likud, Izrael náš domov, Existuje budoucnost a osadnická strana Židovský domov), která by ovšem měla k dispozici jen tu nejtěsnější většinu, totiž 61 poslanců ze 120.
Dost možná se tak naplní slova předsedy dosluhujícího Knesetu Ruby Rivlina, která pronesl těsně po vyhlášení voleb. Řekl tenkrát, že nová vláda nevydrží déle než osm měsíců a pak ji čekají předčasné volby.