Britský i francouzský ministr zahraničí museli vykázat činnost především, protože oba mají židovské předky, a tak by jim nedostatek invektiv vůči Izraeli mohl uškodit u voličů, ba i ve straně. Oba si tedy pozvali svého izraelského velvyslance na kobereček, aby velvyslanci udělil patřičný úředník přednášku o nedotknutelnosti cestovních dokumentů. Irský ministr zahraničí touží po společné rezoluci odsuzující Izrael, zatímco francouzský ministr zahraničí ještě přednesl přednášku o tom, jak by existence palestinského státu zamezila těmto situacím. Konec konců, ono je to asi zřejmé, až budou mít Palestinci vlastní stát, na světě se samozřejmě rozhostí všeobecný mír, pašeráci zbraní tudíž přijdou o práci, a nebudou muset umírat v luxusních hotelech v Dubaji.
Ale vraťme se z Dubaje do Evropy.
Úřady v Kolíně nad Rýnem, kde byl v létě vydán pas použitý během atentátu, se pustily do vyšetřování. Pas byl ovšem vydán někomu, kdo se prokázal jako Michael Bodenheimer, takže možnosti takového vyšetřování na městské úrovni vzbuzují úsměv a atentátníci se jich asi moc neleknou. Reálně se zřejmě dotkne jen Michaela Bodenheimera, který je občanem USA, žije v Izraeli a o německý pas nikdy nežádal. A podobně se to má s dalšími Izraelci, jejichž identity byly v případu zneužity.
Proč je v Evropě tak jednoduché obvinit z tohoto atentátu Izraelce? Proč Interpol bez problémů vydá mezinárodní zatykač s šaškovským dovětkem, že v daném případě byly ukradeny identity lidí zřejmě nezapojených do případu? A proč novináři prakticky bez výjimky ukazují prstem na Mosad?
Inu, je to smutná záležitost, ale v daném případě se zřejmě bude jednat o jisté zúžení obzorů.
Etablovaní západní novináři si nedovedou zjistit víc věcí než jen výslovnost jména oběti tohoto atentátu. Nedovedou si představit, že Mabhúha mohla zabít třeba egyptská či jordánská tajná služba nebo prostě nějaký kriminální gang. Etablovaní západní novináři si v roli atentátníků nedovedou představit nikoho jiného než Izraelce. Etablované západní novináře také již moc nezajímají informace. Případ neanalyzují, je pro ně příliš složitý.
Etablovaní západní novináři nejsou za analýzy placení a analyzování situace pro ně není profesně výhodné, ale spíše jen profesně nebezpečné. Museli by se například zabývat tím, jak se v jejich vlastní zemi vydávají pasy, jak je těžké vytvořit jejich věrohodné falzifikáty, či jak je těžké získat skutečný pas na cizí jméno. Zjišťovat takové věci není sranda, a diváky to moc nenadchne. V lepším případě to jen uškodí kariéře. Mnohem jednodušší je uvěřit pohádce o tom, že celou situaci zavinil reportér vzdělávací rubriky Haaretzu Or Kashti, důchodce Michael Bodenheimer, který na fotce vypadá úplně jinak než ve skutečnosti, příznivkyně Chabadu, která na fotce vypadá úplně jinak než na bezpečnostní kameře hotelu a několik v Británii narozených Izraelců.
Michael Bodenheimer (vlevo) a jeho fotka z Dubaje (vpravo). Obsahuje pravý německý pas informaci o datu narození?
Jisté nejmenované respektované médium přineslo noticku jak z tuctové detektivky: „Mezi Velkou Británií a Izraelem vypukl diplomatický skandál poté, co vyšlo najevo, že izraelský Mosad padělal cestovní pasy Velké Británie a některých dalších zemí. Mosad dokumenty vybavil příslušníky komanda, kteří v Dubaji zavraždili zakladatele vojenského křídla hnutí Hamás Mahmúda Mabhúha.“
Kdo by se snad zdráhal uvěřit, může sáhnout po historce BBC, které naznačuje, že Mosad použil identity šesti Britů a směle dodává: „Šest britských izraelských občanů získá nové pasy od britské ambasády v Jeruzalémě.“ Těm Britům to čekání na pas nezávidím. Britská ambasáda v Jeruzalémě je zatím odložena na neurčito.
Politici v Evropě také nejsou hodnoceni podle toho, jak řeší problémy své země, ale spíše podle vyladění na nálady, jež vytvářejí etablovaní novináři. Celý ten systém je logický a sám sebou dokazatelný. Svojí nevyhnutelností tato situace připomíná třicátá léta minulého století. Evropu opět zastihly dějiny v negližé a opět se tato situace má řešit na úkor Židů. A pokud se Židé ptají proč, odpověď Evropanů je vcelku jednoznačná: Protože tak to přece bylo vždycky.
Aby nedošlo k mýlce, autor tohoto článku si nemyslí, že by Mahmúda Mabhúha zabili Izraelci, Egypťané či Jordánci.
Prakticky žádná z dotčených evropských vlád neprokázala svoji schopnost situaci komplexně řešit. Evropští ministři naopak okázale dávají na odiv svoji neinformovanost, impotenci a v některých případech zřejmě hranou hloupost. A nejsmutnější na celé věci je, že právě tohle nezodpovědné chování je v jejich domovinách dnes zřejmě nejlepší strategií.