Už za Javiera Solany úřad produkoval prázdná prohlášení a ideologicky přepjaté iniciativy, které v lepším případě k ničemu nevedly, v tom horším případě zabíjely lidi. Zásadním selháním úřadu byly opakované pokusy o spolupráci s Hizballáhem a Hamásem. Na poli bezpečnosti úřad prakticky nefunguje. Nikdo nepředpokládal, že by mohl nějak předejít teroristickým útokům po Evropě.
Po uzavření lisabonské smlouvy vystřídala Solanu baronka Ashton. Díky Bohu, Solana v Evropě už skončil, ale poskoka Hamásu a Hizballáhu dělá dál. Podstatnou výhodou baronky vzhledem k jejímu morálnímu profilu, je její neschopnost. Pokud se člověk podívá na prohlášení baronky Ashton a jejího úřadu, těžko se může ubránit dojmu, že paní baronka nic nechápe, ničemu nerozumí, střílí svá prohlášení neuváženě od boku a ještě je na to hrdá.
Oblíbenou obranou proti hloupým lidem je stará a známá strategie, vykopnout je ještě výše, než jsou. EU umožnila členským státům vykopávat hloupé lidi dokonce mimo své území, aniž by se tito lidé cítili nedocenění, že mají jen místo velvyslance. ČR této možnosti dosud příliš nevyužila, do EU poslala jen několik hloupých europoslanců, nicméně hloupého politika lze uklidit do evropských struktur, a tím si ušetřit škodu, kterou by případně doma napáchal. Ostudu si tak sice neušetříte, ale ostuda jak známo tolik nebolí a hloupí politici jsou konec konců všude.
Když prakticky celý civilizovaný svět odsoudil útok na židovskou školou ve francouzském Toulouse a Al-Káida ještě nevěděla, zda se k útoku má přihlásit, paní baronka přišla s prohlášením tak nejednoznačným, že člověk jen zíral. Její prohlášení totiž znělo, jako by se k útoku hlásila. Doslova řekla: „Když přemýšlíme o tom, co se stalo dnes v Toulouse, vzpomínáme na to, co se stalo v Norsku minulý rok, víme, co se děje v Sýrii a vidíme, co se děje v Gaze a ve [Sderot] a na jiných místech, pamatujeme na mladé lidi a děti, kteří přicházejí o život.“
Baronka v té chvíli útok vlastně neodsoudila, a dokonce zněla, jako by po vzoru některých sdělovacích prostředků v arabských zemích příčinu útoku hledala v domnělé či skutečné politice Izraele. Její prohlášení lze těžko přičíst něčemu jinému než hlouposti, a to tím spíše, že se předem nenaučila vyslovit jméno města Sderot. Nahrála tím na smeč izraelským politikům a nedala jim jinou možnost, než její výroky tvrdě odsoudit.
Ze své chyby se ovšem nepoučila. Dodnes odsuzuje Izrael prakticky při všech příležitostech. Zajímají ji především stavební povolení. Islámské radikální skupiny opět bombardují Sderot, EU přispívá do rozpočtu Palestinské samosprávy, z něhož celých osm procent je vyhrazeno odsouzeným zločincům včetně teroristů, do sousedního státu EU – do Turecka proudí uprchlíci a Sýrie bombarduje svá města a občas i turecké území, zabíjí zahraniční novináře a její spřátelené bojové složky likvidují nepřátele syrského režimu v Libanonu, to všechno paní baronku ovšem příliš nevzrušuje, baronka odsuzuje stavební povolení v jeruzalémské čtvrti Gilo. Mimochodem – jde právě o tu čtvrť, kde bydlel i Jiří Kalát. Jezdí tam městské autobusy 30 – 34, 71 a 72. Žádný premiér Izraele nikdy neplánoval tuto čtvrť bourat.
Jak říká Puškin: „Hlupák se nemění, neboť čas ho míjí a zkušenost se mu vyhýbá.“ Evropa se těžko shodne na nějakém inteligentním a slušném kandidátovi na komisaře pro bezpečnost a zahraniční politiku. Současná situace (totiž baronka Ashton a její mimoňství) každému vyhovuje. Skutečná zahraniční a bezpečnostní politika jde v lepším případě mimo ni, v tom horším případě je holt ostudná a nebezpečná.
Zkušenosti se sbírají bolestivě, pracně a dlouho. Je možné, že jednoho dne EU pochopí a veřejně formuluje, že ze spojenectví s Hizballáhem a s odsouzenými teroristy nic zajímavého nekouká. Kéž by se tak stalo ještě za našich dní.