Poprvé jsem se podíval do osady během druhé intifády. Nijak jsem to neplánoval. Prostě jsem jel šerutem z letiště do Jeruzaléma a cestou někdo vystupoval v Giv’on Hachadaša. Letiště je od „Západního břehu“ vzdáleno asi jedenáct kilometrů. Po případném předání tohoto území lze vcelku racionálně očekávat, že i letiště bude v dostřelu raket, podobně jako je dnes v dostřelu raket území v okolí Gazy. Začněme ale těmi osadami, které už nejsou.
Poučení z Gazy
Po stažení z Gazy Izraelci dostali zásadní politickou lekci. Nejenže opuštění Gazy nikdo neocenil, ale ani záruky, které Izraeli písemně za stažení z Gazy poskytl tehdejší americký prezident, nová americká administrativa neuznala. Nyní je Izraeli opět nabízí, ovšem tentokrát za ně chce zmrazení osad. Má ale smysl takové záruky přijmout? Budou po příštích volbách ještě platné? Inu, buďme realisté.
Stažení z Gazy ovšem mělo i bezpečnostní dopad. Dříve všichni očekávali, že Izrael bude bránit své obyvatelstvo proti útokům palestinských raket. Po stažení z Gazy dopadaly rakety na izraelská města. Izraelská reakce na raketové útoky palestinského hnutí Hamás, nazvaná Lité olovo, působila po stažení z Gazy překvapivě. Proto ji muselo mezinárodní společenství odsoudit.
Na čistě politické rovině se posílilo všeobecné přesvědčení mezinárodního společenství, že Západní břeh Jordánu by měl být vyčištěn od židovského obyvatelstva. Jinými slovy: Židovský národ se stal jediným národem na světě, vůči němuž považuje mezinárodní společenství za vhodné uskutečňovat etnické čistky.
Konkrétním důsledkem tohoto politického posunu od liberálních hodnot je pak požadavek na zmrazení židovské výstavby. Kdyby chtěl americký prezident prosadit zmrazení židovské výstavby na Manhattanu, zřejmě by narazil na americkou ústavu. Nedávno mu americké soudy zarazily i dočasné zmrazení výstavby ropných plošin. Nic mu ale nebrání v požadavku zmrazit selektivně židovské osady v místech, kde bylo židovské osídlení po tisíce let.
V historii Spojených států amerických by takový postoj člověk neočekával ani v devatenáctém století. Tehdy sice existovala na mnohých univerzitách židovská kvóta (pevně stanovený maximální počet Židů, které byla univerzita ochotna přijmout), ale pokud vím, není doloženo, že by Židům někdo zakazoval stavět domy.
Lekce ze stažení z Gazy je tedy racionální a jednoduchá: Čím více ústupků Izrael učiní, tím více jich bude mezinárodní společenství požadovat, a tím bude příkřejší k vitálním potřebám Izraele.
Západní břeh Jordánu není jen břeh
Sousloví Západní břeh Jordánu (West Bank) vzniklo po dobytí tohoto území Jordánskem v letech 1948-49 jako alternativa k mnohem starším geografickým názvům Judsko a Samaří (יהודה ושומרון). Použití alternativních termínů bylo nutné, aby se politologové a politici mohli zbavit skutečnosti, že hovoří o biblické krajině, v níž jsou uloženy kořeny jejich vlastní kultury. Uvědomění si takové skutečnosti totiž ohrožovalo samotné základy politické vědy o této oblasti. A tak tato skutečnost až na výjimky zůstala před branami. To mimo jiné dodnes šetří politologům mnoho úsilí a času, protože se jich nikdo neptá, jaká je jejich jazyková vybavenost a kulturní povědomí o oblasti.
V novinách se tedy většinou nedočteme, jaká města chce mezinárodní společenství zmrazit, aby si náhodou někdo nevzpomněl, že o nich kdysi četl v Bibli.
Noviny naopak oceňují mýtotvorný potenciál sousloví „Západní břeh“. Navozuje představu úzkého pruhu krajiny podél řeky. Někteří lidé si dokonce myslí, že Západní břeh je až za řekou. To je ale omyl, za Jordánem je Jordánsko. A naopak ani ne patnáct kilometrů od Západního břehu je už Středozemní moře. Je veřejným tajemstvím, že po předání Západního břehu by se ocitl prakticky celý Tel Aviv se svými předměstími v dostřelu raket podobně jako okolí Gazy.
Co všechno budeme ochotni obětovat?
Ve světle výše zmíněných skutečností není tak nepochopitelné, že izraelský kabinet a izraelská společnost nemá vůli k dalšímu zmrazení osad. Jen by se tím zvýšily budoucí požadavky.
Mnozí lidé dodnes se zápalem bojují za zmrazení či dokonce vyklizení osad. Nejraději by všechny osady přinesli na oltář mírového procesu. Nedovedou to sice racionálně vysvětlit, ale věří tomu, že by taková oběť přinesla mír. Není moc jasné, jak by se ten mír měl zjevit, protože Palestinci si často, pokud jde o válčení, vystačí i mezi sebou, ale když se podíváte do novin, musíte uznat, že nesou jasné krédo: „Zmrazení je jediná cesta k míru.“
Těžko říci, co všechno bude mezinárodní společenství ochotno tomuto kultu obětovat, zatím mu padají za oběť liberální hodnoty, zdravý rozum a hektolitry tiskařské barvy.
Když se na ten konflikt přijedete podívat zblízka, zjistíte, že v Judsku a Samaří Izraelci běžně stopují, palestinští řidiči kolem nich jezdí a troubí na ně, palestinští dělníci v osadách pracují a Palestinská samospráva osady bojkotuje, organizuje pálení zboží z osad a zakazuje Palestincům, aby tam pracovali. Když zmrazení skončilo, zeptali se noovináři izraelského rozhlasu jednoho palestinského dělníka: „Co byste radši, zmrazení, nebo výstavbu?“
Palestinský dělník se zasmál a řekl: „Obojí.“